not everybody who wanders is lost

6. july 2013 at 21:17 | Ruby/0812 |  likeable
Přemýšlím, kde začít a jakou úvodní větu zvolit, protože můj češtinář vždycky říkal, že první věta rozhoduje o osudu celého textu. Tudíž doufám, že jsem vás dostatečně upoutala. A když ne, tak mám smůlu, ale vy koneckonců taky.
Jak jste asi poznali z mých předešlých článků, jsem citově dost nevyrovnaný jedinec. Na co si hrát, stejně to každý ví, kouká mi to z očí. Jenže poslední, řekněme, dva měsíce jsem fakt high a mám pocit, že vidí zvuky a ůvbec všichni ty dekadentní píčovinky, co mi sedmnáct let utíkaly kvůli zbytečným depresím. S klidným svědomím fakt můžu říct, že jsem kurva šťastná. Jako vážně šťastná. Neříkám to proto, abych někomu zavřela hubu, abych si něco nalhávala, abych se o tom přesvědčovala. Ne. Já se tak cítím. Jsem šťastná a doufám, že ještě dlouho budu.
Proč? Jo, vidím ty vaše znuděný obličeje a otazník v očí, co ze mě vyleze. Odpověď je fakt "neočekávaná".
I know what's soulmate.
Znáte ten pocit, když víte, co ten druhý napíše/řekne/udělá? Jo? Tak mi dejte pět. Já takovýho našla. Vážně. Doopravdy. Jednou z nejneočekávanějších cest, ale tím to pro mě má ještě větší cenu. Ceníme, ceníme.
"Mám vztah a mám strach o něj, když vidím tu konkurenci, tak to beru vážně jako trofej."


 

nah.

20. may 2013 at 22:43 | Ruby/0812

úplně hodně strašně moc

21. april 2013 at 22:01 | Ruby/0812 |  it's something
... chci nosit svoje kecky, koženou bundu a dluhý triko.
Já vím, jaro přišlo, juchu. Jenže mám pocit, že si někdo spletl jaro s létem, protože ze zimních bund jsem skočila rovnou do triček s krátkými rukávy, tenisek a džín. V černém triku na slunci skoro nejde vydržet, lije ze mě jak z konve, vlasy se mi připlácávají na zátylek a já jsem nerudná, sprostá a nevrlá.
Fňuk, strašně dlouho jsem nenapsala pokračování Affection, místo toho píšu nestoudného Grylese, smolím to do dvou do rána a pak se dopoledne divím, co jsem to tam psala za hovna. Ano, Ruby, well done. Nevadí, zítra na to sednu a to by bylo, aby nebylo!
Z novin, co mi dávají ve škole, vystřihuju křížovky, kreslím do nich divný klikyháky a o hodině jsem zabořená do lavice a čtu. Jedinej, kdo mě v tom podporuje, je můj češtinář. Je to kádr, nechává mě číst! Strašně mě sere, že bude odcházet, ale nenadělám nic.
Rubs
 



her's name ana and she's bitch

6. april 2013 at 22:06 | Ruby/0812 |  trash
Když jsem teď u En dočetla článek o anorexii, donutilo mě to zamyslet se nad tím, co jsem dělala asi půl roku zpátky. Bylo po prázdninách a já jsem z čiré nostalgie otevřela fotky z léta, než jsem šla do prváku. Léta, kde jsem měla 65 kg. Víte, vlastně ani nevím, kde jsem těch několik kilo shodila. Přišlo to samo a já jsem byla ráda. Ukažte mi holku, která nebude ráda, když shodí 4 kila jen tak. Bylo mi fajn, ten podzim jsem měla jít do tanečních a to perfektně mi to hrálo do karet. Jenže pak přešly taneční, Vánoce a já jsem měla opět váhu na 69 kilech. No, neřešila jsem to. A další léto (léto 2012) jsem se dostala do kolektivu holek na 1Dff a poznala tam jednu slečnu.
Slečnu, která měla anorexii a bulimii. Psaly jsme si a ona mi všechno vyprávěla a mně? Mně se to líbilo! Říkala jsem si, že by to bylo fajn prostě nejíst, vždyť je to tak jednoduché. Namixovat si ovoce do smoothie, vypít to a tím bylo jídlo za den vyřešeno. Kila šla zase dolů a já měla zase 65 kilo! Jak hej mi bylo, jenže člověk nikdy nemá dost a já se to snažila dostat na 60. To už se mi nedařilo a byla jsem z toho v depresích, občas mi myslí proběhla myšlenka na nějaké nepěkné věci, jenže jsem to naštěstí nikdy neudělala.
Přišel podzim a s ním i týdenní výlet do Německa. Opět jsem nabrala váhu na 69 kilo, ale znovu ve mně začal hlodat červ. Nejez, budeš tlustá. Vidíš, kolik to má kalorií? To máš na celý den! Vezmi si jen maloučko, to ti stačí. Chvílemi jsem měla pocit, že ve mně žijí dva lidi, bylo to strašné. Když si i můj nejlepší kamarád všiml toho, jak málo jím, začal se mě ptát, co mi je. Nakonec si toho všimli i doma. Táta mě strašně dlouho dobu podezříval, že mám anorexii, protože nejím. Jo, tati, kdybys tak věděl...
Ale jen jedna jediná věta mě dokázala z toho všeho vyléčit, protože (naštěstí!) to v mém mozku nebylo zažrané tak hluboko. Kdybys tady nebyla, nevím, co bych dělal, protože jsi nejlepší kamarádka pod sluncem. Nechci tě ztratit. Když mi totiž došlo, kam až by tohle moje snažejí mohlo dojít, bylo to, jako kdyby mě někdo polil studenou vodou a já měla obrovskou chuť si nafackovat. Začala jsem znovu normálně jíst a hned prvního ledna jsem se vrhla na cvičení, protože mi došlo, že tohle je jediná cesta, kterou můžu něco dokázat.


nevermore.

the city never sleeps

6. april 2013 at 11:43 | Ruby/0812 |  it's something
Bude jaro. Určitě bude, jsem o tom skálopevně přesvědčená. I když teď doma sedím a na nohách mám dva páry ponožek, dlouhé kalhoty a srkám kakao. Házím dlouhé pohledy do krajiny, která je rozdělena ostrůvky sněhu a dlouhými pásy pošlapaného bahna, jež kdysi bývalo trávou. Poslední prázdniny (ty velikonoční) utekly jako voda a teď musím čekat na květnové státní svátky, které vyjdou na středy a to znamená co? Jo, Ruby nebude mít dvakrát za sebou tělocvik! Ach ano, díky, milostivý Bože! Ale ještě předtím se na mě snese strašná smršť písemek kvůli čtvrtletí. Oh, God, why?!
S "přicházejícím" jarem jsem shodila vlasy. Z původní délky do půl zad jsem razantně zkrátila vlasy na délku nad ramena a nikdy jsem se necítila tak... volně? Jo, jsou to jenom vlasy, já vím, ale stejně. A stejně jako o vlasy, jsem přišla o iluze. Zamilovala jsem se (nebo zakoukala, whatever this shit is) podruhé do stejného kluka, který mě už jednou odmítl. *standing ovation* A já teď jen chodím okolo, mlátím při nejbližší příležitosti hlavou do zdi, protože on je zakoukaný do mé spolužačky. Damn, proč to zní jako americký film pro teenagery? Jenže myslím, že v mém provedení to rozhodně neskončí tím, že mu dojde, že já jsem tam lepší a budeme spolu žít happily ever after. Takže mi nezbývá nic jiného, než zatlačit boule na čele, nasadit úsměv a být v keep calm.

kašli na předsudky

3. april 2013 at 20:56 | Ruby/0812 |  it's something
Moje třída není ta třída, kde by se v devítce brečelo, že se rozcházíme. U nás se asi nebude brečet ani v oktávě. Jsme banda spratků. Rozmazlený, drzý, myslíme si, že všechno víme a že jsme spolknuli všechnu moudrost světa. Myslíme si, že jsme nejkrásnější, nejlepší a vůbec vlastně top. Myslet si můžeme, co chceme, ale za těma zevnějškama plnejch drsnejch řečí, swagu a namyšlenosti, se skrývají jenom zranitelný dětský duše. Je nám sice 17, ale bojíme se. Nevíme, kudy se bude ubírat naše cesta, co si na nás život a škola znou přichystá. Chceme poznávát svět, ale pořád se držíme máminy sukně a schováváme hlavu do písku, když se před náma objeví problém.
Jenže hlavně ty nejhorší problémy nás stmelují dohromady. Pak se teprve stáváme jedním a dýcháme jeden za druhého... Jenže na jak dlouho. Dokud se to nevyřeší. Pak se opět stává bandou rozmazlených a povrchních spratků, co si myslí, že jsou něco víc. Nevím, jestli mě to má mrzet nebo být ráda. Každopádně je to zkušenost, kterou bych za nic nevyměnila. Moje třída mě totiž naučila jedný věci. A to tý, že mě musí být jedno, co si o mně ostatní myslí, jinak bych se zbláznila. Nesmíš prostě řešit, že o tobě říkají, že jsi namyšlenej šprt. Who cares? Jsem to jenom já a dalších 27 lidí, co dýchají stejný kyslík ve stejné místnosti. Kopu za sebe a za lidi, co mi za to stojí. A ty tam, díky Bohu, jsou.

nebudu se měnit.

2. april 2013 at 21:20 | Ruby/0812 |  it's something
Nevím, kolik z vás zná to nutkání něco napsat. Cokoliv a kamkoliv. Já se s tím bohužel potýkám nějaký pátek svého života. Vždycky jsem si slavnostně koupila deníček s úmyslem do něj psát hezky, úhledně a všechno, co se stane. Jenže tady byla chyba lávky. Nikdy mi totiž nedošlo, že v mém životě se vlastně neděje tolik věcí, abych je pořád někam zapisovala a dělala z nich nějaký závěry. Takže to nakonec vždycky skončilo prostým popisem dne. Oh, how awesome. Pak mě napadlo, again, how awesome, že si budu psát své myšlenky a nápady. A kde jsem skončila? V absolutní depresi ze svý pošahaný hlavy a divnejch nápadů. Občas mě napadá, že do deprese mě nedostává okolní prostředí, ale moje myšlenky, kterou jsou někdy tak černý, že by vedle nich tma bledla závistí, ale asi jsem se s tím naučila žít. Come to the daaark side, we have cookies and Draco Malfoy. Vážně, jsem divná.


food. food everywhere.

30. march 2013 at 23:00 | Ruby/0812 |  it's something
Když mi mutti asi před týdnem řekla, že dneska pojedeme k babičce, zahájila jsem program pod krycím jménem had. Jo, had nežere aspoň měsíc, pak sežere gazelu a tráví ji klidně tři měsíce. Takhle trénuju k babičce. Trošku dietka a pak se naperu tak, že mě do auta musí nakládat tři a čtvrtej jim ukazuje cestu. A když se k týhle návštěvě připojí ještě zastávka u strýčka s tetou, je vymalováno a moje veškerá dieta jde do kytek, protože prostě jíte, protože je to kua tak zatraceně dobrý. Rozumíme si. Tak tady potom ležím, hekám a snažím se postavit na nožičky, abych vůbec někam došla. Většinou bezúspěšně. A tak úspěšně praktikuju druhou část had plánu a trávím a trávím a trávím a snažím se nepozvracet, i když uznávám, že by to bylo asi to nejlepší, co bych mohla udělat. Jenže jídlo, chápeš. Fascinace žrádlem je zvrácenost, ale je.

Where to go next