Začíná se u mě projevovat taková ta melancholie, která přichází každoročně s koncem prázdnin a léta obecně. Stíny se začínají prodlužovat a pomalu se přikrádá podzim, můje nejmilovanější období. Většinou se s melancholií odstaví i zamračená obloha a studený vítr (nebo s počasím melancholie?). Sedím zabalená do starého tátova svetru u notebooku, piju po velkém zázvorový čaj a píšu povídky. Najednou to jde úplně samo. Zjistila jsem totiž, že moje spisovatelské střevo reaguje na počasí. Jakmile je zataženo, fouká, prší, sněží, slova ze mě plynou sama a já se občas nestačím divit, jak na to všechno přicházím. Stačí si pak na chvíli hodit nohy nahoru, na břicho ohřívací láhev a další díl povídky je na světě. Po návštěvě babičky jsme jeli domů, já měla v uších sluchátka s Lanou Del Rey (ta osoba daná v ženském pohlaví mě začíná velmi zajímat. její ponuré texty a příznačný název alba born to die si mě získal.) a na kraj se snášela tma. Ametystově fialové nebe se blížilo z východu a zahalovalo všechno, co mu přišlo do cesty. Míjeli jsme zrovna skalní komplex, když se poměr fialové, růžové a modré na nebi dokonale vyvážil. Kdycbych v tu chvíli neprosila pána Boha, aby mi nepraskl močový měchýř, dokázala bych se nad tou nádherou rozplývat snad ještě víc. Bohužel jsem nepoučitelná a po vypití jeden a půllitrové láhve téměř na ex si na záchod nedojdu. Sveďme to na to, že jsem byla po sekání babiččina dvorku, velikostí připomínající kapesník, mírně vyflusnutá a smyslů zbavená. A zítra do práce, yup! Ale ne, těším se. A taky uvidím mého přítele. Áno těším se.
P.S.: Našla jsem staré ruské hodinky po mém tatíkovi. Jsou boží! Jenom je trošku spravit a dát novou baterku. Snad půjdou. Amen.
