Ráno má být klidné, to bez debat má. Došourat se jen tak do kuchyně, chvíli sedět za kuchyňským stolem a pak se možná vydat pro snídani. Tohle praktikuju už několik let, občas ráno na stole dospávám i poslední deset minut k dobru, jenže ne všechny dny je v kuchyni ticho a klid. Každou sobotu snídá celá rodina pohromadě (pokud nepočítám bratra, který je pryč) a tahle rodinná sešn se většinou neobejde bez hádek nebo přinejmenším dost zvláštní výměny názorů. Zrovna dnes jsem se opět, jak už tomu bývá, dozvěděla, že když mutti odejde do školy, tak já s vatim se válíme, nic neděláme a blah blah. Faaajn, mutti, říkáš mi to sobotu, co sobotu, nemám Alzheimera, abych si to nepamatovala. Jenže tohle dneska byla poslední kapka a já pocítila touhu bránit sebe a vatiho. Ukázkový souboj se šavlema, really. Nakonec jsem rezignovaně odešla do koupelny vyčistit si zuby a zazpívat si Eda, abych se uklidnila.
No a nemilujte tyhle ty rodinný snídaně.
ufňukaná 0812.