it's something

úplně hodně strašně moc

21. april 2013 at 22:01 | Ruby/0812
... chci nosit svoje kecky, koženou bundu a dluhý triko.
Já vím, jaro přišlo, juchu. Jenže mám pocit, že si někdo spletl jaro s létem, protože ze zimních bund jsem skočila rovnou do triček s krátkými rukávy, tenisek a džín. V černém triku na slunci skoro nejde vydržet, lije ze mě jak z konve, vlasy se mi připlácávají na zátylek a já jsem nerudná, sprostá a nevrlá.
Fňuk, strašně dlouho jsem nenapsala pokračování Affection, místo toho píšu nestoudného Grylese, smolím to do dvou do rána a pak se dopoledne divím, co jsem to tam psala za hovna. Ano, Ruby, well done. Nevadí, zítra na to sednu a to by bylo, aby nebylo!
Z novin, co mi dávají ve škole, vystřihuju křížovky, kreslím do nich divný klikyháky a o hodině jsem zabořená do lavice a čtu. Jedinej, kdo mě v tom podporuje, je můj češtinář. Je to kádr, nechává mě číst! Strašně mě sere, že bude odcházet, ale nenadělám nic.
Rubs

I was always a unusual girl.

8. april 2013 at 21:04 | Ruby/0812

the city never sleeps

6. april 2013 at 11:43 | Ruby/0812
Bude jaro. Určitě bude, jsem o tom skálopevně přesvědčená. I když teď doma sedím a na nohách mám dva páry ponožek, dlouhé kalhoty a srkám kakao. Házím dlouhé pohledy do krajiny, která je rozdělena ostrůvky sněhu a dlouhými pásy pošlapaného bahna, jež kdysi bývalo trávou. Poslední prázdniny (ty velikonoční) utekly jako voda a teď musím čekat na květnové státní svátky, které vyjdou na středy a to znamená co? Jo, Ruby nebude mít dvakrát za sebou tělocvik! Ach ano, díky, milostivý Bože! Ale ještě předtím se na mě snese strašná smršť písemek kvůli čtvrtletí. Oh, God, why?!
S "přicházejícím" jarem jsem shodila vlasy. Z původní délky do půl zad jsem razantně zkrátila vlasy na délku nad ramena a nikdy jsem se necítila tak... volně? Jo, jsou to jenom vlasy, já vím, ale stejně. A stejně jako o vlasy, jsem přišla o iluze. Zamilovala jsem se (nebo zakoukala, whatever this shit is) podruhé do stejného kluka, který mě už jednou odmítl. *standing ovation* A já teď jen chodím okolo, mlátím při nejbližší příležitosti hlavou do zdi, protože on je zakoukaný do mé spolužačky. Damn, proč to zní jako americký film pro teenagery? Jenže myslím, že v mém provedení to rozhodně neskončí tím, že mu dojde, že já jsem tam lepší a budeme spolu žít happily ever after. Takže mi nezbývá nic jiného, než zatlačit boule na čele, nasadit úsměv a být v keep calm.

kašli na předsudky

3. april 2013 at 20:56 | Ruby/0812
Moje třída není ta třída, kde by se v devítce brečelo, že se rozcházíme. U nás se asi nebude brečet ani v oktávě. Jsme banda spratků. Rozmazlený, drzý, myslíme si, že všechno víme a že jsme spolknuli všechnu moudrost světa. Myslíme si, že jsme nejkrásnější, nejlepší a vůbec vlastně top. Myslet si můžeme, co chceme, ale za těma zevnějškama plnejch drsnejch řečí, swagu a namyšlenosti, se skrývají jenom zranitelný dětský duše. Je nám sice 17, ale bojíme se. Nevíme, kudy se bude ubírat naše cesta, co si na nás život a škola znou přichystá. Chceme poznávát svět, ale pořád se držíme máminy sukně a schováváme hlavu do písku, když se před náma objeví problém.
Jenže hlavně ty nejhorší problémy nás stmelují dohromady. Pak se teprve stáváme jedním a dýcháme jeden za druhého... Jenže na jak dlouho. Dokud se to nevyřeší. Pak se opět stává bandou rozmazlených a povrchních spratků, co si myslí, že jsou něco víc. Nevím, jestli mě to má mrzet nebo být ráda. Každopádně je to zkušenost, kterou bych za nic nevyměnila. Moje třída mě totiž naučila jedný věci. A to tý, že mě musí být jedno, co si o mně ostatní myslí, jinak bych se zbláznila. Nesmíš prostě řešit, že o tobě říkají, že jsi namyšlenej šprt. Who cares? Jsem to jenom já a dalších 27 lidí, co dýchají stejný kyslík ve stejné místnosti. Kopu za sebe a za lidi, co mi za to stojí. A ty tam, díky Bohu, jsou.

nebudu se měnit.

2. april 2013 at 21:20 | Ruby/0812
Nevím, kolik z vás zná to nutkání něco napsat. Cokoliv a kamkoliv. Já se s tím bohužel potýkám nějaký pátek svého života. Vždycky jsem si slavnostně koupila deníček s úmyslem do něj psát hezky, úhledně a všechno, co se stane. Jenže tady byla chyba lávky. Nikdy mi totiž nedošlo, že v mém životě se vlastně neděje tolik věcí, abych je pořád někam zapisovala a dělala z nich nějaký závěry. Takže to nakonec vždycky skončilo prostým popisem dne. Oh, how awesome. Pak mě napadlo, again, how awesome, že si budu psát své myšlenky a nápady. A kde jsem skončila? V absolutní depresi ze svý pošahaný hlavy a divnejch nápadů. Občas mě napadá, že do deprese mě nedostává okolní prostředí, ale moje myšlenky, kterou jsou někdy tak černý, že by vedle nich tma bledla závistí, ale asi jsem se s tím naučila žít. Come to the daaark side, we have cookies and Draco Malfoy. Vážně, jsem divná.

food. food everywhere.

30. march 2013 at 23:00 | Ruby/0812
Když mi mutti asi před týdnem řekla, že dneska pojedeme k babičce, zahájila jsem program pod krycím jménem had. Jo, had nežere aspoň měsíc, pak sežere gazelu a tráví ji klidně tři měsíce. Takhle trénuju k babičce. Trošku dietka a pak se naperu tak, že mě do auta musí nakládat tři a čtvrtej jim ukazuje cestu. A když se k týhle návštěvě připojí ještě zastávka u strýčka s tetou, je vymalováno a moje veškerá dieta jde do kytek, protože prostě jíte, protože je to kua tak zatraceně dobrý. Rozumíme si. Tak tady potom ležím, hekám a snažím se postavit na nožičky, abych vůbec někam došla. Většinou bezúspěšně. A tak úspěšně praktikuju druhou část had plánu a trávím a trávím a trávím a snažím se nepozvracet, i když uznávám, že by to bylo asi to nejlepší, co bych mohla udělat. Jenže jídlo, chápeš. Fascinace žrádlem je zvrácenost, ale je.

I wanna sing.

29. march 2013 at 23:45 | Ruby/0812
Ráda zpívám, vážně! Jenže ten nahoře má asi vážně strašně zvrácenej smysl pro humor. Zaprvé zpívám falešně. Vážně. Není to takové 'oh, stop it you' a pak vybalím árii z Rusalky. Zase na druhou stranu to asi ještě není tak falešný, protože znám i horší, ale Slavíka ani jinýho opeřence na poličce očekávat nemůžu. Zadruhé mám fakt malej rozsah, takže jakmile dojde na vysoké noty, škrtím se a z mého hrdla vychází skřeky podobné Na'zghuls a raněného Froda v libozvučném remixu šajbnutého kapkou přejeté kočky. A zatřetí, když už se mi podaří přemluvit můj super mikrofon, co skoro nenahrává, že je výjimečný den v roce se zvláštním postavením planet, že jsem kolem něj tančila indiánský obětní tanec a pokropila ho krví panny, aby nahrával, z recordu, co z něj vyjde, mi krvácí uši. Jako malá jsem hledala toho škřeta, co se po nazpívání a důsledného zprznění mé oblíbené písničky, schoval pod postel nebo za radioátor a odmítá vyjít na světlo boží.
Ale jo, zpívám ráda. Jen sama. S vysavačem.

sněží mi do oka.

29. march 2013 at 11:56 | Ruby/0812
Vždycky jsem si myslela, že spát pod oknem je výhra. Čerstvej vzduch po celou noc, jemný sluneční paprsky po ránu a trylkování ptáků. Jo. Výhra... Naivní dítko. Výhra to tak možná je na podzim, v létě a na jaře, ale v zimě fakt ne. Zmrzlá držka po ránu, a pozor, výhoda všech výhod, mám nastěženo na obličeji! Kdo by o to nestál. Takže tohle je důvod, proč v zimě spím na posteli opačně a podstupuju riziko toho, že mi umrznou a následně upadnou mé krásné nohy. Mám to ale geniálně umístěnou postel, co? Ale co, člověk si zvykne na všechno, dokonce možná i na ty upadlý nohy.
Poctivě hipsteruju na Hipstergramu, fotím se s kartáčkem v puse v koupelně a mám k tomu nejlepší popisky. My life is complete now.

zhipsterovatěla jsem.

28. march 2013 at 23:43 | Ruby/0812
Od příchodu chytrého mobilu (který je chytřejší než já) bylo jeno otázkou času, kdy si ten Instagram založím. Zapište 28. března červeně do kronik, Ruby má instagram.

everything has its white and black side

28. march 2013 at 19:42 | Ruby/0812
Postupem času mi dochází, že i to, co mě nebetyčně sere, má svoji světlou stránku. Nic není jenom černý nebo bílý. Sice mi to trvalo dlouho, než jsem si to uvědomila, ale došlo mi to. I ten největší idiot ve třídě, co mi pije krev soustavně už čtyři roky, mě možná dá zase zpátky dohromady s kámošem, se kterým si teď nerozumím. I ta nejlepší kámoška, má své stinné stránky, díky nimž mi dochází, jaká jsem já a jaká je ona.
Měním se jako aprílová krajina a nevadí mi to. Jsem roztomilá. Prý.

i've got the pocket full of sunshine

28. march 2013 at 16:12 | Ruby/0812
Od včera sjíždím tuhle písničku, kterou možná znáš z filmu Panna nebo orel. Ten jsem taky neviděla. Mám prázdniny, velikonoční a venku pořád leží sníh! Do háje, co to je. Já bych ráda ještě nosila jarní kabát a ne rovnou skákala do plavek (lžu, stejně je nebudu nosit). Příští týden mě čekají rovnou tři písemky, který jsem měla psát tenhle týden, ale nějak se to zametlo pod kobereček s růžovejma třásněma a moji spolužáci se rozhodli, že se radši poserou po prázdninách než před nima. Vůbec mě ta škola nějak poslední dobou sere víc než normálně. Asi je to tím, že je mi tam ještě větší zima než normálně, lidi jsou abnormálně otravný a já se pořád musím učit.
Vážně si pořád jenom stěžuju.

runaways

26. march 2013 at 22:01 | Ruby/0812
Čaf tady. Poslední dobou (počítejme od posledního zápisu) se ve mně střádá strašná chuť někam utýct. Prostě za sebou nechat lidi, věci, povinnosti a vypadnout. Na dlouho, někam, kde po mně nikdo nebude nic chtít, kde si budu moct jen existovat. Kolikrát jsem pomyslela na to, jak by bylo fajn mít stromovej dům. Být nad věcí. Doslova. Jsem nepříjemná na všechny a na všechno. Serou mě malicherný starosti a nedotažený věci. Jen tak prostě ležím, zírám do stropu a říkám si, jestli do něj nemůžu nadměrným koukím vykoukat díru. Plácám se v pseudointelektuálních věcech, čtu Bratry Karamazovy a děsím lidi okolo sebe tím, že cituju pasáže z tohohle epickýho díla.
Už abych byla pryč.

I was born in wrong time.

14. march 2013 at 17:16 | Ruby/0812
Když mi dneska češtinář položil otázku, jestli nemám pocit, že jsem se narodila ve špatném místě a ve špatnou dobu, odpověď se mi prohnala hlavou jako kulka. Jo, mám ten pocit, jak to víte? Ještě víc mě překvapilo, že se mnou souhlasila valná většina třídy. Tak tedy nejsem sama. A když se mě zeptal, v jaké době jsem se chtěla narodit, další odpověď se mi provrtala spánkovou kostí. Cyberpunk. V poslední době se víc nacházím v počítačích. Ráda je rozebírám, ráda lezu víc do nitra. Okay, doufám, že se nepropadnu do Matrixu. Prostě jsem totální freak do vymazlených počítačových novinek, vychytávek a dalších věcí. Baví mě představa, že jednou si budu před obličej promítat plochu počítače a pracovat prsty. Snad se toho dožiju.
0812.

oblomovština

12. march 2013 at 20:21 | Ruby/0812
Pojmenovat svůj článek po syndromu neschopnosti k akci, činu a rozhodnutím můžu jen já. Well done. Pomalinku se propadám do černé díry blaženého nevědomí a co nevidět usnu úplně. Čtení 50 Shades of Grey se stalo po včerejší noci oficiálním užíračem mého spánku, neklidné převalování a následní hašení žízně, škola do čtyř, trénink a domácí cvičení mě připravily o zbytek energie, který jsem si nasyslila přes prázdniny. Modlím se, aby už byl pátek a já mohla o víkendu spát. Vážně, někdy i pseudointelektuální 0812 má přízemní potřeby jako je spánek. Jo, a taky má občas hlad, ale to se nestává často.
Jdu zemřít někam do kouta.
0812.

violent.

11. march 2013 at 16:05 | Ruby/0812
Převalovat se v posteli do půl dvanácté, v mobilu 50 Shades of Grey a v uších Crystal Castles, není na nedělní večer úplně nejlepší plán. Pondělní ráno potom bývá většinou kruté. Kor když nemůžete do půlnoci usnout a pak se dvakrát za noc vzbudíte žízní. Ideální odpočinek pro člověka, jako jsem já. A ranní biologie vůbec neuspává, samozřejmě. Dělá ze mě ještě divnějšího člověka, když řeknu, že mě občas baví sedět ve škole a dělat si zápisky? Sama se zeptá a sama si odpoví. Jo, dělá.
Snažím se dostrkat se k dopsání povídky, která mi v notebooku straší už skoro měsíc a pořád se k ní nemám, místo toho hystericky brečím matce na rameni a kamarádce do telefonu kvůli někomu, koho neznám. Výborně, Ruby, jen tak dál, ještě chvíli a skončíš ve svěrací kazajce ve vypolstrovaný místnosti. Nevermind. Pomalu se na mě zase valí povinnosti se školou spojené a já odšrtávám dny v kalendáři do velikonočních prázdnin.
0812.

even sky is grey, my sun is shining.

10. march 2013 at 12:42 | Ruby/0812
Na tenhle den jsem čekala taaak zatraceně dlouho. Zdá se mi to maličko zvrácený a podivný, ale je mi fajn. Pár anglických vět, který ti v sobotu v noci rozproudí krev v žilách tak rychle, až ji slyšíš šumět v uších a třesou se ti ruce, ale nakonec to přejde a tvůj doteď kalnej zrak se vyčistí a ty zase vidíš všechno barevně, jasně. Já vím, nerozumíš tomu a nevíš, o čem plácám, ale pro mě to byl další z důležitejch okamžiků. Týdenní ticho s Lvíčkem se roztříštilo do tisíce malejch slov a pocitů, který byly koncentrovaný do jeho mystickýho okamžiku. 0812 našla další boží písničky od Alice a Ethana, sjíždí je pořád dokola a přihlouple se směje. Ne, nevadí mi, že zejtra zase musím do školy.
0812.

It's not about you, it's all about me.

9. march 2013 at 15:52 | Ruby/0812
Občas je dost zvláštní pozorovat sebe samotnou. Nemyslím v zrcadle, ale tak nějak vnitřně. Sledovat svoje myšlenkový pochody, vypsat je někam a pozorovat progres, jakej děláš. Možná to zní podivně, ale zatraceně to uklidňuje. Zrovna včera jsem došla k přesvědčení, že zapracuju na změně svého myšlení. Nejprve to bylo jako like what?, ale pak jsem si řekla, že lidi se mění, tak proč bych nemohla já. Myslet víc abstraktně, dokázat svý myšlenky pojmenovat, myslet ve větších propletencích a souvislostech. Většina mých role models jsou příšerný psycho vizionáři, ale právě to je ono, ne? V518, Bior, Jaroslav Hupka, duh. To jsou oni. Být víc jako oni a pořád svá. To je moje další meta.

0812.

pure morning

9. march 2013 at 10:51 | Ruby/0812
Ráno má být klidné, to bez debat má. Došourat se jen tak do kuchyně, chvíli sedět za kuchyňským stolem a pak se možná vydat pro snídani. Tohle praktikuju už několik let, občas ráno na stole dospávám i poslední deset minut k dobru, jenže ne všechny dny je v kuchyni ticho a klid. Každou sobotu snídá celá rodina pohromadě (pokud nepočítám bratra, který je pryč) a tahle rodinná sešn se většinou neobejde bez hádek nebo přinejmenším dost zvláštní výměny názorů. Zrovna dnes jsem se opět, jak už tomu bývá, dozvěděla, že když mutti odejde do školy, tak já s vatim se válíme, nic neděláme a blah blah. Faaajn, mutti, říkáš mi to sobotu, co sobotu, nemám Alzheimera, abych si to nepamatovala. Jenže tohle dneska byla poslední kapka a já pocítila touhu bránit sebe a vatiho. Ukázkový souboj se šavlema, really. Nakonec jsem rezignovaně odešla do koupelny vyčistit si zuby a zazpívat si Eda, abych se uklidnila.
No a nemilujte tyhle ty rodinný snídaně.
ufňukaná 0812.

telepath.

8. march 2013 at 22:57 | Ruby/0812
možná je na čase vám osvětlit, jak jsem došla k 0812. pro někoho možná prostě čtveřice čísel, ale pro mě mají sakra význam. nastal čas na to, abych se zamyslela nad tím vším, co se mi v životě děje a došla jsem k závěru, že všechno, co se mi kdy stalo, má buď návaznost na 8 nebo 12. creepy, co? moje datum narození? samý dvanáctky. bratrovo datum - 8, 12. matčino - 8 i 12. otcovo - 8, 12. ještěrák - 8, 12. T. - 8, 12. do háje, to je shodička, co? miluju nimrání se v takovýchlech číselných počtech v datech. a občas nacházím prapodivné shody.

0812.

My child's name will be Celestica.

8. march 2013 at 20:52 | Ruby/0812
Ej, ten slastný pocit, když si vzpomeneš na další super kapelu a sjíždíš ji celý den. Jen tak si poklepáváš nohou, vybavují se ti texty a ty si potichu pobrukuješ, však to znáš, ne? Jak mně chyběl ten Alicin hlas! Ty její uhrančivý podmalovaný oči a nejistý trhaný pohyby. Ale nejvíc mě dostalo, když písnička od CC byla na letošním maturáku. Prostě jen civš s otevřenou pusou na tu brutální choreografii, lasery ti vypalují oči a tobě po zátylku běhá husí kůže. Damn, bylo to mystický. Poslední dobou mi v hlavě lítají totálně vyšinutý myšlenky. Ale to mi nevadí.

však koukej na ně a nemiluj je.

0812.

baby, did you forget to take your meds?

8. march 2013 at 13:15 | Ruby
Víte, co je kinda creepy? Když se dozvíte, že i váš o sedm let starší bratr, když byl ve vašem věku, utápěl svoje deprese v Placebu, Pixies a Oasis. Sjíždím totiž úplně stejný playlist. Chichi, asi je to nějaké rodové nebo dědičné, whatever. Asi bych se měla učit do školy, prostě něco dělat, něčím se zaměstnat, ale letargie je děvka. Stejně se nejradši toulám po venku, maličko mi mrznou prsty a slzí mi oči, ale komu to vadí?
Mám nutkání si stáhnout Frets on Fire a maličko si zahrát Nirvanu na imaginární kytaře. Asi to udělám.
0812.

bad behavior.

7. march 2013 at 19:07 | Ruby
Občas se prostě zvednu od notebooku, naházím na sebe oblečení, vezmu sluchátka, mobil a jdu se projít. Vážně dlouho projít. Třeba jako dneska. Kdo by tušil, že se mým městem dá toulat tři hodiny? V mobilu mi hrála dvě hodiny jedna písnička pořád dokola, but who cares? Jsem vážně nepříjemná, vrčím na všechny, nejradši jen ležíms očima přilepenýma na stropě a propadávám se do červích děr. Nejradši bych odplula někam pryč a pozorovala svoje vlasy, jak krásně blonďatí.
Melu hovna.
0812.

just 19, sucker's dream.

7. march 2013 at 10:41 | Ruby
když ráno nevyleze slunce, zůstávám potopena v moři prapodivných a možná i skličujících myšlenek. snažím se je rozehnat mechanickou činností, ale to bych si k tomu nemohla pouštět placebo. temně si pobrukuju texty a půl hodiny drhnu jednu skrvnu na dveřích tak usilovně, že se mě přijde otec ptát, jestli do nich chci vydřít díru. překvapeně se na nej podívám a pak znovu sklouznu pohledem na dveře, na nichž už není žádná skrvna. možná určitě jsem divná, ale kdo není?
včera jsem našla nový nick pro moje zvrácené bytí.
loučí se, 0812.

i don't want to hear my thoughts.

6. march 2013 at 18:48 | Ruby
Taky znáte ten pocit, když nechcete slyšet vlastní myšlenky? Nasadíte si sluchátka, vyberete z playlistu největší řvaní a volume vystřelíte do nebeských výšin? Přes hlasivkyrvoucí řev neslyšíte nic jiného než praskání v levém bubínku a myšlenky prostě nějak plynule odejdou. Jo, tak přesně tohle teď dělám. Díky, Danny, že jsi mi dobrým přítelem.

the sun comes up.

6. march 2013 at 11:14 | Ruby
včerejší deprese zmizela s prvními slunečními paprsky, co mi prosvitly skrz žaluzie a já jsem pro dnešní den opět šťastná. začínám trpět vážným přesvědčením, že jsem byla v minulém životě ještěrka a celé dny se jenom vyhřívala na sluníčku. mám prázdniny, takže převážně vyspávám, ležím v knížkách, na které jsem díky škole neměla vůbec čas, poflakuju se po venku a (překvapivě!) se sluním, poslouchám ceý den Foster the People a na tváři mám přihlouplý úsměv. jenže pak přijde večer a s ním i ty ošklivé myšlenky, které jsem přes den zahnala do kouta a ze mě se zase stává insecure mess.
ale teď se jdu oddávat tančení s vysavačem a duetem s prachovkou.
 
 

Advertisement